Týden po exkurzi „áčka“ jsme se vydali se 4. B a jejich třídním Lubošem Bardaševským do Prahy za divadlem, památkami a novými zážitky i my… Protože některá památná místa nelze vynechat, tak jsme i my navštívili Hradčany – nejnavštěvovanější památku ČR, vyšehradský hřbitov, vrch Petřín, Senát ČR nebo Památník hrdinů heydrichiády… Ovšem tentokrát jsme část programu obměnili a navštívili i dvě jiná místa. Prvním z nich byl hned po příjezdu Národní památník na Vítkově, který už zdáli upoutá pozornost jednou z největších jezdeckých soch na světě – sochou Jana Žižky od B. Kafky. „Vítkov“ měl původně oslavovat husity a jejich bitvu na Vítkově, kdy roku 1420 ubránili Prahu před katolíky, pak měl být místem odpočinku prezidenta Masaryka a všech padlých legionářů, kteří před sto lety budovali naši republiku, ale nakonec byl znesvěcen tím, že se stal pohřebištěm komunistických pohlavárů, kteří se „zasloužili“ maximálně o nesvobodu a teror. Během prohlídky interiérů jsme navštívili kupříkladu prezidentský salónek (měli tu být původně inaugurováni čsl. prezidenti), hroby neznámých vojínů od Zborova a Dukly, sloup s půdou z mnohých bojišť, na nichž prolévali krev čsl. vojáci, kolumbárium, síň opěvující sovětskou armádu, ovšem nejmrazivějším místem na Vítkově bylo podzemí s laboratoří. Právě tady se totiž od roku 1953 skladovala a upravovala mrtvola – mumie 1. komunistického prezidenta Klementa Gottwalda, která byla následně výtahem vyzvedávána o patro výš a vystavována veřejnosti, než byla v době destalinizace 60. let zpopelněna. Pracovník muzea nás překvapil tím, že vyvrátil jeden z nejznámějších mýtů o uhnívajících nohách soudruha, který dodnes přežívá i v univerzitním prostředí. Náš první večer jsme posléze strávili v komorním prostředí Divadla v Řeznické, kde jsme zhlédli tragikomickou hru současného italského dramatika Maria Gelardiho Zlomatka, která v závěru šokovala tím, kam až mohou dojít primitivní předsudky lidí, respektive přísně věřící, až psychopatické matky, která se odmítá smířit s faktem, že její syn je homosexuál. V hlavní roli excelovala Jitka Smutná spolu s Radkem Valentou, kterého jinak známe spíše coby Jindřicha z pohádky Princezna ze mlejna. Druhým místem, kam jsme se podívali na rozdíl od „áčka“, bylo Národní divadlo, kde se nás k našemu překvapení ujal v roli průvodce pan vrátný, který prohlídku začal s úsměvem a větami: „Vy jste z Ostravy? A z Poruby? To já jsem původně taky. Tak pojďte!“ Čekala nás kompletní prohlídka „Zlaté kapličky“, kdy jsme prošli snad vše od sklepa se základními kameny až po střechu, odkud byl báječný výhled do okolí. Bylo štěstím, že jsme se před prohlídkou posilnili na Národní třídě lahodnou kávou v Café Louvre či v neméně slavné kavárně Slavia, protože vyběhnout mnohokrát schody nahoru a zase dolů vyžadovalo mnoho energie. Nicméně i tak jsme z Národního divadla nakonec odcházeli všichni spokojeni, tím spíše, že jsme si na závěr udělali „selfíčka“ s bustami slavných herců nebo dramatiků. I se 4. B jsme se nakonec třetího dne vraceli domů unaveni, ale spokojeni, že nám všechny plány vyšly. A co se líbilo oběma třídám z navštívených míst nejvíce? Památník hrdinů heydrichiády! K mému (milému) překvapení to bylo právě toto hrůzné místo, kde hrdinskou smrtí vyhasly životy parašutistů J. Kubiše, J. Gabčíka, aj., kteří se podíleli na atentátu na R. Heydricha v roce 1942. Zájem studentů byl patrný z pietního chování, kdy s velkým zaujetím naslouchali příběhu dnes už neuvěřitelné odvahy, přátelství, ale i zrady a smrti, který se může zdát patetický, ale i po 75 letech šokuje svou historickou reálností. Slzy, svíčky hrdinům i vyprávění o zážitku dokazuje, že dnešní generace studentů není tak lhostejná, necitlivá a bez zájmu o historii, jak se občas říká.